Horský hotel Kolínská bouda info@kolinskabouda.cz
Velká Úpa 319 , 54221 Pec pod Sněžkou
+420 499 736 201
Čeština
Počátek historie Kolínské boudy
Chci v následujícím sděliti veřejnosti, proč se Odbor kolínský odhodlal zakoupiti v Krkonoších chatu a tím získati v tomto krásném, Kolínu nejbližším, horstvu vlastní útulek a zároveň vylíčiti, jak ku koupi této chaty – v Krkonoších boudy zvané – došlo. Obé pak pokládám za počátek historie této boudy, který sluší pro budoucnost zaznamenati.
Brzo po založení Odboru Klubu čsl. turistů v Kolíně vynořila se mezi členstvem myšlenka vybudovati v některém turisticky zajímavém kraji buď vlastní útulek neb postavit objekt, který by byl turisty hojně vyhledáván. Uvažováno bylo o blízkém i vzdálenějším okolí našem. Vysloven byl návrh na postavení rozhledny na Vysoké, jiný na zbudování útulny u lipanské mohyly, chaty na Sázavě a p. Při podrobném zkoumání rentability takovýchto podniků vzhledem k investičním nákladům shledalo se, že při poměrně malém turistickém ruchu v kraji našem, který ani v budoucnu se nepozvedne tak, jak tomu je v krajích horských, nebylo by vyhlídek, že by se kdy investovaný kapitál mohl umořiti a dokonce, že by se i s tíží zúrokoval. Poněvadž těch, kteří z města i kraje našeho vyhledávají ku svému zotavení krajiny horské, je mnohem větší počet, než návštěvníků kraje našeho, přijat byl návrh předsedy Odboru Ing. Fr. Holpucha, aby se Odbor snažil postaviti si vlastní útulek na Krkonoších, zdejšími občany nejvíce navštěvovaných, kde – až na velmi málo vyjímek – jsou čeští turisté a letní i zimní hosté odkázáni na budaře německé. Výhodou takovéto horské boudy je pak ta okolnost, že počítati tu možno i s několikaměsíční sezonou zimní (lyžařskou), takže jen málo měsíců do roka tu ruchu turistického není. Zde nutno ale předeslati, že je velmi těžko se v Krkonoších zakoupiti. Jednak tamější horalé velmi neradi z majetku svého něco prodávají, jednak se se strany Němců činí Čechům všemožné obtíže, aby nemohli v Krkonoších zakotviti. Docíleno-li tu úspěchu, možno děkovat šťastné náhodě.
Podporován jednomyslným souhlasem výboru, počal Ing. H. již v létě r. 1922 vyjednávati o koupi t. zv. Waldhausu p Körbra u Horní Rokytnice n.J. Majitel požadoval původně za tento objekt 450.000 Kč. Cena tato nebyla přemrštěná vzhledem k výstavbě, pozemkům, pozůstávajících většinou z dobrých luk a části lesa, béře-li se v úvahu tehdejší cenová úroveň. Když pak došlo k vážnějšímu jednání o koupi, počal pan Körber činiti další nároky, na které nebylo lze přistoupiti, a proto s koupě sešlo.
V letech 1923 a 1924 počalo vyjednávání o koupi hotelu Rüberzahl ve Špindlerově Mlýně, jehož majitelem je býv. hrabě Czernin-Morzin. Koupě tato měla být ulehčena zásahem Pozemkového úřadu tím, že by bylo majiteli ze záboru propuštěno několik jiných objektů, na což však Pozemkový úřad nepřistoupil. Tak sešlo i z této koupě.
V roce 1925 vyjednáváno po druhé s p. Körbrem o koupi Waldhausu, neboť se nabízel Klubu nájemce, který sám byl ochoten vložiti do podniku 150.000 Kč. Nároky pana Körbra byly ale stále vyšší a vyšší, neboť návštěva této boudy stále vzrůstala, a tak nebylo lze ani tentokráte docíliti dohody.
V téže době dozvěděl se předseda Ing. Holpuch, že t. zv. Lesní bouda na svahu Liščí hory je na prodej za 500.000 Kč. Bouda má sice pěknou polohu, ale sama byla v této době velmi zchátralá, takže by byla vyžadovala takřka úplné přestavby. Nebylo tudíž prozatím o koupi vyjednáváno, přece ale nebyla tato možnost puštěna ze zřetele.
V následujícím roce1926 prohlédl Ing. H. spolu se mnou tzv. Zlaté návrší nad Dolním Dolem, na jižním svahu Liščí hory, kde po jedné shořelé boudě bylo stavební místo na prodej. Poloha tato se oběma velmi zamlouvala, ač měla tu nevýhodu, že neležela na frekventované cestě. Bylo sice jednáno s majitelem okolní louky, který požadoval pouze výměnu, ale tuto by bylo možné docíliti pouze zásahem Pozemkového úřadu a správy státních lesů. Poněvadž bylo pochybováno, že by se bylo u těchto dvou úřadů docílilo dohody, zůstalo pouze při zmíněném vyjednávání s majitelem a další kroky nepodniknuty.
V této době jednáno bylo s Odborem KČST. ve Vrchlabí, který dotazován byl po dobrozdání, případně žádáno na něm o doporučení některého místa. Také pomýšleno bylo na Benecko, kde dle sdělení p. říd. uč. R. Hraby byl jeden objekt na prodej. Poměrně nízká poloha Benecka však zrazovala od vážného vyjednávání.
Na počátku března r. 1927 rozhodl se Ing. H. dotázati se majitelky „Lesní boudy“, o níž byla již dříve zmínka, zda by byla ochotna boudu prodati. Za tím účelem zajel dne 6. března t. r. na Krkonoše a stavil se v této boudě. Zde mu však majitelkou bylo řečeno, že boudu neprodá, že její bratr, Emil Kneifel, usedlý na Bobích lukách, by svůj domek prodal.
Ing. Holpuchovi přišlo toto sdělení velmi vhod, a proto se dne 13. března 1927 vydal na lyžích na Bobí louky, kde si naznačenou stavbu nejdříve zvenčí prohlédl a pak ihned s panem Kneiflem vyjednávati počal. Týž jevil ochotu boudu prodati, podal Ing. H. všechna žádaná vysvětlení, předložil mu i plánek boudy a pozemkový arch. Dotázán po ceně, sdělil, že žádá za celý majetek, tj. dřevěný dům a 2 ha 1 m² louky 85.000 Kč. Poněvadž Ing. H. nebyl zmocněn koupi uzavříti, slíbil p. Knaifelovi, že mu asi do 14 dnů sdělí, kdy tam opětně přijede. Požadovanou cenu pokládal za přiměřenou, třebaže bouda je malá. V úvahu bral však polohu boudy na hlavní hřebenové cestě, která zvyšuje její cenu. Cena tato stoupne ještě několikanásobně, jakmile uskutečněna bude projektovaná výstavba lanové dráhy z Janských Lázní na Černou paseku, vzdálenou pouze 25 minut od boudy.
Dne 22. března 1927 zajel jsem do Trutnova, abych zjistil u úřadů výměru usedlosti v pozemkových knihách a hypotekární zatížení. Dle pozemkových knih skládá se usedlost tato ze tří parcel, a to z parcely číslo 157 ve výměře 1 aru 44 m² zastavěné plochy, číslo 554 louky ve výměře 2 ha 1 m² a číslo 617 cesty ve výměře 2 arů 34 m². Bouda má číslo popisné 166 a patří do katastru obce Velké Lípy I. díl. Zatížena je hypotékou 12.000 Kč u spořitelny v Maršově IV.
Brzo po návratu Ing. H. dožadoval se pan Kneifel rozhodnutí a proto vypravili jsme se dne 27. března – Ing. Holpuch, já a moje žena – do Vrchlabí, abychom vystoupili přes Dolní Důl, Rudolfův Důl a Tetřeví boudy na Bobí louky, viz. 1115 m n. m. Vzdor tomu, že bylo již ku konci března, bylo možno od Zlatého mlýna vykonati tento výstup na lyžích. Po krátkém odpočinku na Hrnčířské boudě, kde konaly se právě lyžařské závody pražské lyžařské župy, odjeli jsme k boudě pana Kneifela, vzdálené asi 25 minut, s nímž počalo se ihned vážně vyjednávati. Pan Kneifel byl ochoten z požadovaného obnosu 85.000 Kč sleviti 5.000 Kč a přenechati za 1.000 Kč 3 nové stoly a 10 židlí v hostinské místnosti. K dalším ústupkům nebylo lze ho pohnouti. Nevidouce žádného vyhnutí a zlákáni krásnou polohou boudy a přilehlé louky, kde míjí tisíce turistů ročně, přistoupili jsme na požadavek pana Kneifela. Bylo to právě o 12. hodině polední, když rukoudáním byla uzavřena smlouva, že Odbor Klubu čsl. turistů v Kolíně převezme od p. Emila Kneifela boudu č. 166 s přilehlou loukou a dříve zmíněným inventářem za kupní cenu 81.000 Kč odčetně hypotekárního dluhu per 12.000 Kč, který na usedlosti vázne.
Ujednáno bylo, že do 12. dubna 1927 mohou obě starny tuto úmluvu zrušiti, zvlášť nebyla-li by schválena výborem, případně mimořádnou valnou hromadou Odboru.
Byly to radostné pocity, když ihned na to sjížděli jsme ještě po krásném sněhu do Svobody s vědomím, že získává tu Odbor náš útulek záviděníhodný a že dospěli jsme po více než čtyřletém snažení vytknuté mety. Odbor Kolínský získává tu pak nejen vlastní boudu, ale získává tím v Krkonoších vůbec prvou českou boudu pro Klub čsl. turistů. Uváží-li se, že zakotveno tu bylo v kraji čistě německém, lze mluviti zde o úspěchu mimořádného významu.
Ve Svobodě vyhledán byl ihned stavitel Ing. Fimml, obeznámený s touto boudou, který dotázán byl po dobrozdání a požádán o návrh, případně rozpočet na přestavbu chaty, který byl zapotřebí předložiti mimořádné valné hromadě. Stavitel koupi tuto velmi schvaloval a sliboval, že bouda v místech těch se dočká velkého úspěchu.
Po návratu do Kolína svolána byla mimořádná valná hromada Odboru na 2. dubna, která měla rozhodnouti o koupi a o způsobu získání peněžitých prostředků ku přestavě boudy.
Do té doby došel také přibližný rozpočet od dotázaného stavitele, dle kterého by přestavba stála asi 155.000 Kč.
Na řečené mimořádné, četně navštívené, valné hromadě podal Ing. Fr. Holpuch výstižný referát o podniknutých krocích a vylíčil, jakého nákladu by přestavba vyžadovala. Valná hromada se pak jednomyslně usnesla koupi boudy schváliti a za účelem získání peněžních prostředků vydati dílčí dluhopisy na obnos 200.000 Kč, 4% zúročitelné a do 20 let slosováním umořitelné.
Po tomto schválení vyzván byl p. Kneifel, aby se dostavil dne 12. dubna 1927 do Svobody, kde se zástupci Odboru měla býti sjednána písemná a definitivní smlouva.
Vyčkávali jsme datum toto ve stálé obavě, že pan Kneifel bude svými německými spoluobčany přemluven ke zrušení slova, ale ku cti jeho budiž řečeno, že daného, byť nepsaného slova nezrušil.
Konečně pak nadešel pro Odbor náš jistě památný den, úterý dne 12. dubna 1927.
K uzavření smlouvy byl panem JUDrem Oldř. Schwarzem ochotně přidělen zástupcům Odboru – předsedovi Ing. Fr. Holpuchovi a jednateli Ot. Rykrovi – p. Ferd. Bendl, řed. adv. kanceláře, jemuž je Odbor povinen díkem, že v krátké době několika hodin bylo celé jednání skončeno. Nelze také opomenouti p . Jaroslava Matuchy, který s nevšední ochotou jmenované vlastním automobilem do Maršova a zpět dovezl a tím také umožnil skoncování celé věci v jednom dnu, neboť bylo zapotřebí intervence u berního úřadu v Trutnově a poté u příslušného okres. soudu v Maršově IV., kde smlouva byla uzavřena a p. Kneifelovi vyplaceno hotově 69.000 Kč. (K získání těchto peněz bylo nutno uzavříti směnečnou půjčku u Kolínské spořitelny na 30.000 Kč, za niž se zaručili členové výboru, dalších 39.000 Kč byla pokladní hotovost Odboru.)
Po provedení všech formalit byla smlouva za účelem knihování odevzdána téhož dne 12. dubna 1927 o 15. hod. 45 min okres. Soudu v Maršově IV., od kteréžto doby se stal Odbor kolínský právoplatným držitelem zakoupené boudy.
Dospěli jsme sice vytčené mety, a to převážně zásluhou předsedy Odboru Ing. Frant. Holpucha, neúnavného ve vyhledávání příhodného objektu, ale zbývá ještě mnoho práce s přestavbou spojené, než budeme moci ohlásiti, že konečně Kolínská bouda, jak dle usnesení mimořádné valné hromady bude nazvána, je připravena přijmout první návštěvníky.
Brzo po založení Odboru Klubu čsl. turistů v Kolíně vynořila se mezi členstvem myšlenka vybudovati v některém turisticky zajímavém kraji buď vlastní útulek neb postavit objekt, který by byl turisty hojně vyhledáván. Uvažováno bylo o blízkém i vzdálenějším okolí našem. Vysloven byl návrh na postavení rozhledny na Vysoké, jiný na zbudování útulny u lipanské mohyly, chaty na Sázavě a p. Při podrobném zkoumání rentability takovýchto podniků vzhledem k investičním nákladům shledalo se, že při poměrně malém turistickém ruchu v kraji našem, který ani v budoucnu se nepozvedne tak, jak tomu je v krajích horských, nebylo by vyhlídek, že by se kdy investovaný kapitál mohl umořiti a dokonce, že by se i s tíží zúrokoval. Poněvadž těch, kteří z města i kraje našeho vyhledávají ku svému zotavení krajiny horské, je mnohem větší počet, než návštěvníků kraje našeho, přijat byl návrh předsedy Odboru Ing. Fr. Holpucha, aby se Odbor snažil postaviti si vlastní útulek na Krkonoších, zdejšími občany nejvíce navštěvovaných, kde – až na velmi málo vyjímek – jsou čeští turisté a letní i zimní hosté odkázáni na budaře německé. Výhodou takovéto horské boudy je pak ta okolnost, že počítati tu možno i s několikaměsíční sezonou zimní (lyžařskou), takže jen málo měsíců do roka tu ruchu turistického není. Zde nutno ale předeslati, že je velmi těžko se v Krkonoších zakoupiti. Jednak tamější horalé velmi neradi z majetku svého něco prodávají, jednak se se strany Němců činí Čechům všemožné obtíže, aby nemohli v Krkonoších zakotviti. Docíleno-li tu úspěchu, možno děkovat šťastné náhodě.
Podporován jednomyslným souhlasem výboru, počal Ing. H. již v létě r. 1922 vyjednávati o koupi t. zv. Waldhausu p Körbra u Horní Rokytnice n.J. Majitel požadoval původně za tento objekt 450.000 Kč. Cena tato nebyla přemrštěná vzhledem k výstavbě, pozemkům, pozůstávajících většinou z dobrých luk a části lesa, béře-li se v úvahu tehdejší cenová úroveň. Když pak došlo k vážnějšímu jednání o koupi, počal pan Körber činiti další nároky, na které nebylo lze přistoupiti, a proto s koupě sešlo.
V letech 1923 a 1924 počalo vyjednávání o koupi hotelu Rüberzahl ve Špindlerově Mlýně, jehož majitelem je býv. hrabě Czernin-Morzin. Koupě tato měla být ulehčena zásahem Pozemkového úřadu tím, že by bylo majiteli ze záboru propuštěno několik jiných objektů, na což však Pozemkový úřad nepřistoupil. Tak sešlo i z této koupě.
V roce 1925 vyjednáváno po druhé s p. Körbrem o koupi Waldhausu, neboť se nabízel Klubu nájemce, který sám byl ochoten vložiti do podniku 150.000 Kč. Nároky pana Körbra byly ale stále vyšší a vyšší, neboť návštěva této boudy stále vzrůstala, a tak nebylo lze ani tentokráte docíliti dohody.
V téže době dozvěděl se předseda Ing. Holpuch, že t. zv. Lesní bouda na svahu Liščí hory je na prodej za 500.000 Kč. Bouda má sice pěknou polohu, ale sama byla v této době velmi zchátralá, takže by byla vyžadovala takřka úplné přestavby. Nebylo tudíž prozatím o koupi vyjednáváno, přece ale nebyla tato možnost puštěna ze zřetele.
V následujícím roce1926 prohlédl Ing. H. spolu se mnou tzv. Zlaté návrší nad Dolním Dolem, na jižním svahu Liščí hory, kde po jedné shořelé boudě bylo stavební místo na prodej. Poloha tato se oběma velmi zamlouvala, ač měla tu nevýhodu, že neležela na frekventované cestě. Bylo sice jednáno s majitelem okolní louky, který požadoval pouze výměnu, ale tuto by bylo možné docíliti pouze zásahem Pozemkového úřadu a správy státních lesů. Poněvadž bylo pochybováno, že by se bylo u těchto dvou úřadů docílilo dohody, zůstalo pouze při zmíněném vyjednávání s majitelem a další kroky nepodniknuty.
V této době jednáno bylo s Odborem KČST. ve Vrchlabí, který dotazován byl po dobrozdání, případně žádáno na něm o doporučení některého místa. Také pomýšleno bylo na Benecko, kde dle sdělení p. říd. uč. R. Hraby byl jeden objekt na prodej. Poměrně nízká poloha Benecka však zrazovala od vážného vyjednávání.
Na počátku března r. 1927 rozhodl se Ing. H. dotázati se majitelky „Lesní boudy“, o níž byla již dříve zmínka, zda by byla ochotna boudu prodati. Za tím účelem zajel dne 6. března t. r. na Krkonoše a stavil se v této boudě. Zde mu však majitelkou bylo řečeno, že boudu neprodá, že její bratr, Emil Kneifel, usedlý na Bobích lukách, by svůj domek prodal.
Ing. Holpuchovi přišlo toto sdělení velmi vhod, a proto se dne 13. března 1927 vydal na lyžích na Bobí louky, kde si naznačenou stavbu nejdříve zvenčí prohlédl a pak ihned s panem Kneiflem vyjednávati počal. Týž jevil ochotu boudu prodati, podal Ing. H. všechna žádaná vysvětlení, předložil mu i plánek boudy a pozemkový arch. Dotázán po ceně, sdělil, že žádá za celý majetek, tj. dřevěný dům a 2 ha 1 m² louky 85.000 Kč. Poněvadž Ing. H. nebyl zmocněn koupi uzavříti, slíbil p. Knaifelovi, že mu asi do 14 dnů sdělí, kdy tam opětně přijede. Požadovanou cenu pokládal za přiměřenou, třebaže bouda je malá. V úvahu bral však polohu boudy na hlavní hřebenové cestě, která zvyšuje její cenu. Cena tato stoupne ještě několikanásobně, jakmile uskutečněna bude projektovaná výstavba lanové dráhy z Janských Lázní na Černou paseku, vzdálenou pouze 25 minut od boudy.
Dne 22. března 1927 zajel jsem do Trutnova, abych zjistil u úřadů výměru usedlosti v pozemkových knihách a hypotekární zatížení. Dle pozemkových knih skládá se usedlost tato ze tří parcel, a to z parcely číslo 157 ve výměře 1 aru 44 m² zastavěné plochy, číslo 554 louky ve výměře 2 ha 1 m² a číslo 617 cesty ve výměře 2 arů 34 m². Bouda má číslo popisné 166 a patří do katastru obce Velké Lípy I. díl. Zatížena je hypotékou 12.000 Kč u spořitelny v Maršově IV.
Brzo po návratu Ing. H. dožadoval se pan Kneifel rozhodnutí a proto vypravili jsme se dne 27. března – Ing. Holpuch, já a moje žena – do Vrchlabí, abychom vystoupili přes Dolní Důl, Rudolfův Důl a Tetřeví boudy na Bobí louky, viz. 1115 m n. m. Vzdor tomu, že bylo již ku konci března, bylo možno od Zlatého mlýna vykonati tento výstup na lyžích. Po krátkém odpočinku na Hrnčířské boudě, kde konaly se právě lyžařské závody pražské lyžařské župy, odjeli jsme k boudě pana Kneifela, vzdálené asi 25 minut, s nímž počalo se ihned vážně vyjednávati. Pan Kneifel byl ochoten z požadovaného obnosu 85.000 Kč sleviti 5.000 Kč a přenechati za 1.000 Kč 3 nové stoly a 10 židlí v hostinské místnosti. K dalším ústupkům nebylo lze ho pohnouti. Nevidouce žádného vyhnutí a zlákáni krásnou polohou boudy a přilehlé louky, kde míjí tisíce turistů ročně, přistoupili jsme na požadavek pana Kneifela. Bylo to právě o 12. hodině polední, když rukoudáním byla uzavřena smlouva, že Odbor Klubu čsl. turistů v Kolíně převezme od p. Emila Kneifela boudu č. 166 s přilehlou loukou a dříve zmíněným inventářem za kupní cenu 81.000 Kč odčetně hypotekárního dluhu per 12.000 Kč, který na usedlosti vázne.
Ujednáno bylo, že do 12. dubna 1927 mohou obě starny tuto úmluvu zrušiti, zvlášť nebyla-li by schválena výborem, případně mimořádnou valnou hromadou Odboru.
Byly to radostné pocity, když ihned na to sjížděli jsme ještě po krásném sněhu do Svobody s vědomím, že získává tu Odbor náš útulek záviděníhodný a že dospěli jsme po více než čtyřletém snažení vytknuté mety. Odbor Kolínský získává tu pak nejen vlastní boudu, ale získává tím v Krkonoších vůbec prvou českou boudu pro Klub čsl. turistů. Uváží-li se, že zakotveno tu bylo v kraji čistě německém, lze mluviti zde o úspěchu mimořádného významu.
Ve Svobodě vyhledán byl ihned stavitel Ing. Fimml, obeznámený s touto boudou, který dotázán byl po dobrozdání a požádán o návrh, případně rozpočet na přestavbu chaty, který byl zapotřebí předložiti mimořádné valné hromadě. Stavitel koupi tuto velmi schvaloval a sliboval, že bouda v místech těch se dočká velkého úspěchu.
Po návratu do Kolína svolána byla mimořádná valná hromada Odboru na 2. dubna, která měla rozhodnouti o koupi a o způsobu získání peněžitých prostředků ku přestavě boudy.
Do té doby došel také přibližný rozpočet od dotázaného stavitele, dle kterého by přestavba stála asi 155.000 Kč.
Na řečené mimořádné, četně navštívené, valné hromadě podal Ing. Fr. Holpuch výstižný referát o podniknutých krocích a vylíčil, jakého nákladu by přestavba vyžadovala. Valná hromada se pak jednomyslně usnesla koupi boudy schváliti a za účelem získání peněžních prostředků vydati dílčí dluhopisy na obnos 200.000 Kč, 4% zúročitelné a do 20 let slosováním umořitelné.
Po tomto schválení vyzván byl p. Kneifel, aby se dostavil dne 12. dubna 1927 do Svobody, kde se zástupci Odboru měla býti sjednána písemná a definitivní smlouva.
Vyčkávali jsme datum toto ve stálé obavě, že pan Kneifel bude svými německými spoluobčany přemluven ke zrušení slova, ale ku cti jeho budiž řečeno, že daného, byť nepsaného slova nezrušil.
Konečně pak nadešel pro Odbor náš jistě památný den, úterý dne 12. dubna 1927.
K uzavření smlouvy byl panem JUDrem Oldř. Schwarzem ochotně přidělen zástupcům Odboru – předsedovi Ing. Fr. Holpuchovi a jednateli Ot. Rykrovi – p. Ferd. Bendl, řed. adv. kanceláře, jemuž je Odbor povinen díkem, že v krátké době několika hodin bylo celé jednání skončeno. Nelze také opomenouti p . Jaroslava Matuchy, který s nevšední ochotou jmenované vlastním automobilem do Maršova a zpět dovezl a tím také umožnil skoncování celé věci v jednom dnu, neboť bylo zapotřebí intervence u berního úřadu v Trutnově a poté u příslušného okres. soudu v Maršově IV., kde smlouva byla uzavřena a p. Kneifelovi vyplaceno hotově 69.000 Kč. (K získání těchto peněz bylo nutno uzavříti směnečnou půjčku u Kolínské spořitelny na 30.000 Kč, za niž se zaručili členové výboru, dalších 39.000 Kč byla pokladní hotovost Odboru.)
Po provedení všech formalit byla smlouva za účelem knihování odevzdána téhož dne 12. dubna 1927 o 15. hod. 45 min okres. Soudu v Maršově IV., od kteréžto doby se stal Odbor kolínský právoplatným držitelem zakoupené boudy.
Dospěli jsme sice vytčené mety, a to převážně zásluhou předsedy Odboru Ing. Frant. Holpucha, neúnavného ve vyhledávání příhodného objektu, ale zbývá ještě mnoho práce s přestavbou spojené, než budeme moci ohlásiti, že konečně Kolínská bouda, jak dle usnesení mimořádné valné hromady bude nazvána, je připravena přijmout první návštěvníky.
Zapsal Otakar Rykr – jednatel
Novinky z Kolínské boudy 20.12.1929
Ještě před vánocemi bude aktivováno telefonické spojení s naší boudou. Telefonní centrála bude v Černím Dole, číslo telefonu 3d).
Světelné elektrické vedení bude zapojeno na síť Východočeské elektrárny, čímž docíleno bude celodenního dodávání proudu. Doposavad pracovala místní elektrárna jenom několik hodin večer, pravidelně asi do 11 hodin. Po této hodině muselo býti používáno nouzového osvětlení, což bylo nejen nepříjemné, ale i dosti nebezpečné. Práce tato má býti rovněž provedena do vánoc.
Radostně nás překvapila zpráva, že pozemek s naší loukou sousedící, zakoupil Svaz Junáků Skautů, kde zřídí pro své členy noclehárny. Tím vstupuje do řady českých korporací, zakotvivších v této části Krkonoš, třetí člen.
Je zajímavé, že tento pozemek byl o 75% dráže zakoupen, než pozemek náš. Z toho je nejlépe patrno, jak výhodnou byla naše koupě. Dá se očekávati, že ceny pozemků v této oblasti ještě více stoupnou, neboť od výstavby lanovky vzmáhá se v těchto místech měrou netušenou stavební ruch. Jen letos postaveny byly v blízkosti naší boudy tři nové, a ani ty nepostačují poptávkám po bytech.
V těchto dnech napadl na horách již sníh. V okolí Kolínské boudy na 50 cm vysoko. Nedělním (15. prosince) deštěm trochu utrpěl, dá se ale očekávati, že za nastalého chladna zmrzl a že napadne nový. Očekává se, že o vánocích bude na horách pěkný sníh.
Na Boží Hod vánoční bude na boudě pořádána intimní slavnost zasazení pamětní desky a vložení památných listin do zdiva Kolínské boudy spolu se seznamem členů správního výboru z roku 1927, za jejichž funkčních období byla bouda postavena a konečně listina přítomných této intimní slavnosti.
Bobí louka nebo Bodenwiese
Výborný znatel Krkonoš, tajemník p. J. Ambrož, jednatel turistické župy krkonošské, píše v časopise „Z našich hor a lázní“: „Četl jsem jednou v turistickém časopise „Kolínská bouda na Bobí louce, pp. Černý důl“. To je přec vrchol všeho. nevím, proč se užívá houževnatě „Bobí louka“ místo „Bodenvíska“ (máme-li pro tuto louku vůbec názvu). Vždyť Bobí louka je kardinálním a za vlasy přitaženým nesmyslem. Nechceme-li použíti jméno Bodenvísku jako nepřeložitelné jméno Bodenwiese, raději nepožívejme toho jména a říkejme pouze Kolínská Bouda, každý ji najde.“ – Tučnými písmenami poukazuje autor na nesprávný způsob psaní těchto vlastních jmen.
Také v úředním seznamu míst je louka, na které stojí naše bouda, uvedena pouze jménem Bodenwiese. Jak jsme již jednou psali, je toto jméno původní a změnilo se v německém dialektu na „Bohnwiese“. Boden = půda, Bohne = bob, tudíž opravdu kardinální rozdíl. V překladové horečce byla i naše bouda postavena na „Bobí“ louce, ač nemá k bobům naprosto žádného vztahu. Je to tak, jako když se Špindlerův Mlýn překládal na Vřetenový mlýn.
Výborný znatel Krkonoš, tajemník p. J. Ambrož, jednatel turistické župy krkonošské, píše v časopise „Z našich hor a lázní“: „Četl jsem jednou v turistickém časopise „Kolínská bouda na Bobí louce, pp. Černý důl“. To je přec vrchol všeho. nevím, proč se užívá houževnatě „Bobí louka“ místo „Bodenvíska“ (máme-li pro tuto louku vůbec názvu). Vždyť Bobí louka je kardinálním a za vlasy přitaženým nesmyslem. Nechceme-li použíti jméno Bodenvísku jako nepřeložitelné jméno Bodenwiese, raději nepožívejme toho jména a říkejme pouze Kolínská Bouda, každý ji najde.“ – Tučnými písmenami poukazuje autor na nesprávný způsob psaní těchto vlastních jmen.
Také v úředním seznamu míst je louka, na které stojí naše bouda, uvedena pouze jménem Bodenwiese. Jak jsme již jednou psali, je toto jméno původní a změnilo se v německém dialektu na „Bohnwiese“. Boden = půda, Bohne = bob, tudíž opravdu kardinální rozdíl. V překladové horečce byla i naše bouda postavena na „Bobí“ louce, ač nemá k bobům naprosto žádného vztahu. Je to tak, jako když se Špindlerův Mlýn překládal na Vřetenový mlýn.
Vánoce na Kolínské boudě
Ač se již dávno prohlašovalo, že bouda je na vánoce plně obsazena, podařilo se ještě 8 Kolíňáků zde umístit, takže jich zde bude zcela slušný počet. není tudíž příčin k nářkům, že pro Kolíňáky na boudě místa není. Je samozřejmé, že se v prvé řadě dává přednost těm, kteří se tam usídlí na delší čas, než hostům, hlásícím se pouze na 2, 3 dny. Pro krátkodobý pobyt je pak bouda volná celou zimu.
Slavnostní otevření Sokolské chaty na Černé hoře
V neděli dne 10. listopadu t. r. byla slavnostně otevřena Sokolská chata na Černé hoře za účasti asi 150 osob. Mezi přítomnými viděli jsme p. ministra Ing. Lad. Nováka, p. ministra N. O. Dra. Vyškovského, gen. Havla a mnoho jiných význačných osobností. Slavnostní nálada, nadšené projevy hostů, národní hymny (zahrála hudba).
Mimoděk jsme porovnávali náladu tuto s náladou, jaká panovala při otevření boudy naší. Byla-li ona slavnostní a povznešená, byla u nás slavnostní a dojemná. Vzpomínali jsme na zaslzené oči všech účastníků, když zpívána byla naše krásná národní hymna „Kde domov můj“. Na okamžiky takové se nezapomíná.
Bolestně se nás dotklo, když se předseda Spolku sokolská chata ve své zahajovací řeči zmínil o chatě generála Havla (na Výrovce), kdežto o nejbližší, sousední českou boudu kolínskou, slůvkem nezavadil. A přece o nás věděli, když potřebovali našich rad!
Také jsme si nedovedli dobře vysvětliti, proč se nedostalo pozvání k této slavnosti našemu nájemci p. Nejedlému, když naproti tomu byla pozvána majitelka sousední německé boudy. Taková nedopatření, zvlášť v prostředí, v jakém obě chaty stojí, působí vždy jisté rozladění a nemá k němu nikdy dojíti.
Nicméně zdůraznil náš delegát ve svém proslovu naději na spolupráci obou korporací ve prospěch posílení českého živlu v tomto krásném koutku Krkonoš.
Stručná historie Kolínské boudy od srpna do října 1938
Po celý srpen 1938 vystupovali Henleinovci na Krkonoších velmi výbojně, konali zde, zvláště na Hrnčířské boudě, časté schůzky s nezbytným vykřikováním: „Es kommt der Tag!“ Mluvilo se již o neodvratné válce a na druhé straně Krkonoš zněly po celé dny rány z děl na německých cvičištích.
Neklid se dále stupňoval, Češi se stávali zde nejistými, incidenty se množily. Kdo mohl opouštěl hory. Dne 13. září 1938 sjela poslední lanovka do Janských Lázní a s ní opouštěl poslední host Kolínské boudy paní Antonie Rykrová, choť předsedy OKČT Kolín Krkonoše.
Hory zesmutněly. České lidi jímal strach, s neklidem očekávali co přinesou příští dny.
22. září 1938 podala Hodžova vláda demisi. Nastoupila vláda Syrového.
23. září 1938 vyhlásil president Dr. Ed. Beneš o 22.20 všeobecnou mobilisaci.
23. září 1938 dochází o 23. hodině ke schůzce Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu.
29. září 1938 byly diktovány po schůzce v Mnichově podmínky míru, které tehdejší vláda přijala, načež se president Dr. Ed. Beneš poděkoval a odebral se do exilu.
Nastal zábor Sudet, čeští lidé musili opouštět své domovy, české podniky byly zabírány, mezi nimi i Kolínská Bouda, a obsazovány německým vojskem.
Nájemce pan Karel Kafka zůstává ještě nějaký čas na boudě. Dne 23. října sešli se členové výboru OKČT Kolín: Jaroslav Křemen, Josef Vodňanský, Ladislav Havlíček a Otakar Rykr v Nové Pace s panem K. Kafkou k rozhovoru o nastalých poměrech na boudě. Účastníci odvezli pak večer pana Kafku k demarkační čáře u stanice Martinice, kde se s ním rozloučili. Nikomu z nich nevymizí nikdy z paměti tento dojemný okamžik, kdy pan Kafka mizel ponenáhli ve tmě a v mlze z dohledu k slzám dojatých Kolíňanů, s nimiž takřka srostl.
Po delším vyjednávání s okupanty bylo povoleno panu Kafkovi pobýti na boudě až téměř do vánoc a vzít sebou svůj nábytek, kdežto klubovní inventář byl nucen zanechat na boudě.
Podle nařízení Reichu pro sudetskou oblast byla bouda sama překnihována dne 3. května 1940 do majetku „Aufbaufonds – Vermögensverwaltungs – Geselschaft m. b. H. Sien, Zweigstelle Reichenberg s vyloučením likvidace, o čemž byl OKČT Kolín vyrozuměn.
Historie od záboru Sudet až do pádu Říše.
O dalším osudu boudy v této době se nemohl OKČT Kolín ničeho dozvědět. Okupovanou boudu nebylo lze navštívit ze zcela pochopitelných důvodů.
Po pádu říše byl Klub č. turistů výnosem České národní rady čís. 1789 ze dne 11. května 1945 zmocněn, aby se ujal opět svého vlastnictví, nacisty zabrané boudy, což se stalo zástupcem Klubu č. turistů župy krkonošské dne 19. května 1945.
Teprve nyní, po nahlédnutí do pozemkových knih u okresního soudu v Maršově bylo zjištěno, že prve jmenovaná společnost prodala boudu v r. 1940 jakémusi Karlu Hamplovi a že ji od něho koupila (nebo zdědila?) dne 15. října 1943 Marie Heckelová, Němka z Tirol, odkud se musila po zabrání jižní části této země Italií vystěhovat. Proto ji nazvala jako Tyrolačka „Tirolerbaude“. Podle jejího sdělení byla bouda před jejím příchodem dva roky prázdná.
Toto obsazení boudě prospělo, jednak provedla na boudě různé opravy a udržovala boudu v pořádku. Obavy, že stihl boudu osud jako mnoho jiných podobných podniků – naprosté zničení – ukázaly se lichými.
A tak skončila dne 19. května 1945 její sedmiletá okupace cizáky a tím dnem počíná opět radostnější historie naší boudy. NAŠÍ ČESKÉ KOLÍNSKÉ BOUDY!
Otakar Rykr, t.č. předseda Září 1947
Osudy Kolínské boudy od srpna 1945 do prosince 1954
V září 1945 nastoupil na boudu nový nájemce Bohuslav Novák z Kolína. Bouda se od září až do 20. prosince adaptovala a připravovala na zahájení prvé zimní sezony po skončené válce. Zimní sezona 1945 – 46 byla zpočátku slabá, ale pak návštěva na horách byla velká (březen – duben).
V roce 1947 – 1948 byla bouda rozšířena na nynější stav nákladem Kč 1,000.000. Byla rozšířena o jídelnu, vinárnu, 12 pokojů a byt nájemce. Stavba v prvopočátku procházela velmi rychle, přestože několikráte zapadla sněhem. Dřevo, které v červenci ještě rostlo na protější stráni, bylo již použito na stavbu do té míry, že v zimní sezoně se již sedělo v nové jídelně a vinárně. Druhým rokem byla dostavěna západní část boudy a celkově stavba byla zhruba dohotovena. V příštích letech se ukázalo ještě mnoho a mnoho nedostatků, které byly postupně odstraňovány. Nejdřív byla bouda (nová část) obita prkny, pod kterými byla lepenka. Prkna časem popraskala a do boudy zatékalo. Byla proto znovu nová část boudy obita lepenkou a přikryta eternitem. Potom bylo přikročeno k oplechování všech přístřešků a celá bouda byla v roce 1953 pokryta eternitem. V roce 1952 byla u Kolínské Boudy vykopána 15ti metrová studně studnařem Novotným z Kolína, vodu našel architekt Lustig z Poděbrad. Stavba studně s celým zařízením stála Kč 250.000. Tím byla Kolínská bouda zajištěna proti nedostatku vody, který se hlavně projevil následkem velkého sucha na podzim 1953 v zimní sezoně 1953/54. V roce 1954 byla na boudě provedena generální oprava elektrického vedení a zavedena televise vedoucím B. Novákem. Byly vyměněny původní dlažby, zřízena z původního bytu nájemce cukrářská místnost a do jídelny a na chodby dána xylolitová podlaha. Tímto opatřením byla bouda velmi zabezpečena proti požáru, který předtím stále ohrožoval bezpečnost boudy, jelikož vedení bylo již staré a isolace špatná. Generální oprava, kterou prováděl n.p. Turista, stála přes Kč 100.000 nové měny platné od roku 1953. Tím byla bouda velmi zlepšena i po stránce vnitřní úpravy.
A teď několik slov o osudech provozních. Bouda v nájmu byla provozovaná do května 1950. 15. května byl převzat provoz sokolským družstvem Vzlet ustanoveným při ČOS za starostování br. Truhláře, taj. br. Vyhnálek. ČOS, která převzala boudu od KČT při reorganisaci tělesné výchovy v naší republice, se o boudu na zákroky kolínských členů, hlavně Dr. Meda , pečlivě starala. Za její činnosti byla obložena jídelna a vinárna modřínovým dřevem, vykopána studně a provedeno mnoho drobných oprav a úprav na boudě. Bývalý nájemce B. Novák zůstal na boudě dále jako vedoucí boudy u sokol. družstva Vzlet. V roce 1952 bylo sokolské družstvo přeměněno na národní podnik Vzlet a ČOS zanikla při reorganisaci a národní podnik Vzlet podléhal Státnímu výboru pro tělesnou výchovu, jehož předsedou byl generálplukovník Janda. V době, kdy se prováděly úpravy za ČOS měl o ně hlavní zásluhy br. Krňoul Rudolf a br. arch. Teklý. V roce 1952 tržila Kolínská bouda Kč 5,500.000. V roce 1953 Kč 1,100.000 nové měny. Bouda zaměstnávala v sezoně 20 – 22 zaměstnanců. Veřejností byla velmi oblíbena a přinášela dobré hospodářské výsledky jejím provozovatelům. V roce 1954 I.II. převzaly provozování boudy Restaurace a jídelny, n.p. se sídlem ve Špindlerově Mlýně. Budova ale patřila dále pod Státní výbor tělesné výchovy v rámci n.p. Turista, který byl utvořen na místo bývalého Čedoku. Dr. Med, nyní funkcionář DOS Lokomotivy Kolín, stále se o boudu stará, organizoval brigády, které mimo jiné vykopaly vedle boudy požární nádrž, která zatím ještě není dohotovena.
.jpg)
Osudy Kolínské boudy po revoluci v r. 1989
Ihned po přijetí zákona č. 173/90 Sb., který umožňoval zpětné předání kdysi znárodněného majetku bývalých a znovu obnovených zájmových organizací původním vlastníkům, jsme se začali zajímat o možnost opětovného získání Kolínské boudy pro KLUB ČESKÝCH TURISTŮ KOLÍN. Byli jsme si vědomi toho, že zákon se vztahuje pouze na stávající státní majetek, ne však na majetek v držení jiných organizací – a to byl právě případ Kolínské boudy, kde měl v té době právo hospodaření podnik Krkonošské Interhotely Vrchlabí.
Přesto však díky naší neústupnosti, snad i faktu, že Kolínská bouda byla v dezolátním stavu (ubytovací část mimo provoz, inventář rozkradený, hospodářská budova zbořená, kotelna a celý suterén zavalený sutí, v provozu byl pouze malý bufet v přízemí budovy), snad též skutečnosti, že n.p. Krkonošské hotely byl v té době již v likvidaci, naše jednání zahájená v únoru 1991 byla zdárně dokončena už v červnu téhož roku a 3. července 1991 se Kolínská bouda po 43 letech opět stala majetkem Klubu českých turistů Kolín !!
Poté vyvstal velký problém, co s chatou dál.prozatím jsme ji pronajali dosavadní nájemkyni bufetu pí Šípkové a rozhodli se napodobit naše předky, kteří ve dvacátých letech upisovali v Kolíně půjčky mezi obyvateli Kolína na vybudování Kolínské boudy. KČT Kolín založil Akciovou společnost Kolínská bouda a vložil do ní celou nemovitost (boudu s 5 ha pozemků v odhadní ceně 4,4 mil. Kč). Bohužel, liknavost najmutého právníka a zahlcenost obchodního soudu způsobila, že Kolínská bouda a.s. byla registrována až v lednu 1993. Toto zdržení se později ukázalo jako tragické, protože za tu dobu značně poklesly sympatie veřejnosti a její odhodlání podílet se na upisování akcií, takže když konečně bylo možno po registraci a.s. akcie skutečně upisovat, podařilo se nám jich prodat přes veškerou snahu a rozsáhlou reklamní a agitační činnost jen asi za 200 tisíc Kč. A to rozpočet na rekonstrukci boudy zněl na 12 mil. korun!! Město Kolín se finančně nezúčastnilo vůbec.
Ještě dvě další skutečnosti měly na další osud boudy neblahý vliv – výběr projektanta a dodavatele stavebních prací. Na některá doporučení jsme objednali projekt u Chemoprojektu Kolín, organizace sice možná renomované, ale zvyklé na socialistický způsob práce, a proto neschopné a drahé. Nikdy se jí nepodařilo dosáhnout vydání stavebního povolení, zato na papíře se činila a faktury zasílala velice pečlivě. Jako dodavatele jsme ve výběrovém řízení vybrali stavební sdružení SINAK Dvůr Králové. Firma zahájila statečně na podzim 1993 bourací práce, a to dokonce nad rámec projektu a našich přání. vybourala dokonce i zcela zachovalé podlahy ve třech podlažích, takže od vchodu bylo vnitřkem vidět až na střechu. Sejmula (a bohužel i odvezla) i krásné dubové ostění v jídelně, umožnila velkou krádež lednic a dalšího zařízení, které jí KČT zapůjčil. Postavila velkou část garáže a základy provozní přístavby. Práce ukončila někdy na jaře 1995 pro insolventnost Kolínské boudy a.s.
V té době už bylo jasné, že ani s pomocí ústředí KČT v Praze ve výši 100 tis. Kč nebude akciová společnost schopna rekonstrukci Kolínské boudy dokončit. Situace byla tak zoufalá, že jsme byli nuceni začít uvažovat o prodeji boudy, abychom vůbec uspokojili dotírající věřitele a akcionáře. Teprve teď vyšlo najevo, jak zhoubné bylo působení sdružení SINAK – nový odhad nemovitosti z listopadu 1995 zněl na pouhých 2,1 mil. Kč, méně než na polovinu původního odhadu !! Po dlouhém jednání s několika zájemci byla Kolínská bouda prodána v listopadu 1995 ing. Marku Lukášovi z Prahy. Finanční výnos z prodeje byl použit na splacení dluhů u Vodních staveb Praha, Chemoprojektu Kolín, SINAKu a též byli vyplaceni drobní akcionáři. Akciové společnosti ani Klubu českých turistů nezůstalo prakticky nic.
Možná že to bylo symbolické: nejprve KČT Kolín neměl nic, později zchátralou chatu a krásné ideály a nakonec měl opět prázdné ruce.
Ing.Jan Kejklíček, předseda Klubu českých turistů Kolín
.jpg)
Rekonstrukce Kolínské boudy
Stavební práce byly počaty pod přímým dohledem a za přispění vlasních sil majitele a stavitele v jedné osobě pana Marka Lukáše prakticky ihned po zakoupení boudy. Nákladem mnoha miliónů korun - úvěrem poskytnutým bankou – byla Kolínská bouda přestavována a obnovována tak, aby zůstaly pokud možno zachovány původní architektonické prvky jako např. trámoví v restauraci, roubené stěny v pokojích, zábradlí schodiště a další části, které nebyly zničeny natolik, aby musely být nahrazeny novým materiálem. Vzhledem k době, po kterou budova chátrala a k necitlivým zásahům předešlých majitelů se jich však bohužel mnoho nedochovalo. Ale i přesto se pan Marek Lukáš snažil nadále udržet ráz starobylosti, skromnosti a nostalgie horských bud a celý hotel zrekonstruoval v tomto duchu.
Použity byly samozřejmě také moderní technologie, na velkou část stavby vnitřních prostor byl použit sádrokarton, který ve spojení s původními dřevěnými částmi budovy vytvořil nenásilnou kombinaci a ráz horské boudy jím nebyl narušen. Také vnitřní dveře byly vyrobeny tak, že je návštěvníci považují za původní a byl zde již sveden nejeden spor o jejich stáří. Pokoje byly vybaveny nábytkem a postelemi vyrobenými na zakázku truhlářem, stejně jako stoly a židle v restauraci.
Modernizaci podlehla pouze kotelna, která vytápí celý hotel plynovými kotly a vodárna, která zásobuje hotel pitnou vodou z vlastních vrtů. Vnější eternitové opláštění budovy bylo odstraněno, celá budova izolována a obložena dřevem a byla vsazena nová okna. Na počátku zimy roku 1997 byl hotel uveden do zkušebního provozu a další rok již hotel fungoval tak, jako by nikdy žádné přestávky v jeho existenci nebylo.
Roku 1999 byl pro hosty v levém křídle budovy postaven vyhřívaný bazén a postupem času přibyly další drobné úpravy a vylepšení a hotel si tak za dobu své poměrně krátké existence vydobyl zpět svou slávu a dobrou pověst.
Použity byly samozřejmě také moderní technologie, na velkou část stavby vnitřních prostor byl použit sádrokarton, který ve spojení s původními dřevěnými částmi budovy vytvořil nenásilnou kombinaci a ráz horské boudy jím nebyl narušen. Také vnitřní dveře byly vyrobeny tak, že je návštěvníci považují za původní a byl zde již sveden nejeden spor o jejich stáří. Pokoje byly vybaveny nábytkem a postelemi vyrobenými na zakázku truhlářem, stejně jako stoly a židle v restauraci.
Modernizaci podlehla pouze kotelna, která vytápí celý hotel plynovými kotly a vodárna, která zásobuje hotel pitnou vodou z vlastních vrtů. Vnější eternitové opláštění budovy bylo odstraněno, celá budova izolována a obložena dřevem a byla vsazena nová okna. Na počátku zimy roku 1997 byl hotel uveden do zkušebního provozu a další rok již hotel fungoval tak, jako by nikdy žádné přestávky v jeho existenci nebylo.
Roku 1999 byl pro hosty v levém křídle budovy postaven vyhřívaný bazén a postupem času přibyly další drobné úpravy a vylepšení a hotel si tak za dobu své poměrně krátké existence vydobyl zpět svou slávu a dobrou pověst.
březen 2005
V roce 2017 Kolínskou boudu od Marka Lukáše koupil Svatopluk Čech, který se pustil do šetrného zvelebování boudy, tak aby měla stále horský původní ráz, ale přitom mohla konkurovat nově vzniklým horským hotelům.
V první řadě z dubu a borovice předělal restauraci, aby mohla odbavit větší spoustu klientů proudících v zimě i létě. V době nelehké postiženou Covidovou érou se Svatopluk Čech pustil do nového světlého pláště budovy se zateplením a změnou barvy střechy. Personál, který celý rok covidu bydlel na boudě přidal ruku k rekonstrukci pokojů, tak aby vyhovovaly dnešním standardům.
Pan Svatopluk Čech tak vlastně splnil sen těch, kteří chtěli na hřebenech Krkonoš pěkné zázemí pro turisty.
červen 2021
Speciální nabídka